Blog

Rozhovor: Syndrom CAN

Našim hostem je Mgr. Jana Kocichová

Původně vystudovaná zdravotní sestra, později absolvovala sociálně zdravotní studium na VŠ v Olomouci. Pracovala 6 let u dětí do 3 let v nynějším krizovém centru pro děti Domeček v Ostravě (dříve dětský domov pro děti do 3 let). V rámci svého působení se setkala s dětmi týranými, zanedbávanými a zneužívanými. V současnosti je paní magistra vedoucí praktického vyučování na Střední zdravotnické škole ve Frýdku Místku, organizuje odborné praxe pro české i německé žáky v Moravskoslezském kraji a také zahraniční stáže v Německu, a to v sociálních službách (dětské skupiny, sociální služby pro hendikepované děti i dospělé).

Slovy hosta

Se zájmem sleduji vývoj v této problematice až do současnosti. Jsem velice ráda, že se pomoc soustředila na využití všech možností jednorázové krizové intervence, jejíž cílem je umístit dítě do fungující rodiny, ať už biologické či k profesionálním pěstounům. Především co nejpřirozeněji a nejpřijatelněji pro dítě samotné. Je to vždy velmi citlivá problematika i práce. Proto se přistupuje velmi individuálně, a hlavně dle potřeb dítěte. Mám možnost o této problematice hovořit se žáky oboru sociální činnost a připravovat je ke své možné budoucí profesi, mimo jiné také sociálního pracovníka, kterou si mohou vybrat jako další studium po maturitě.

Na co je důležité se zaměřit ve spojitosti s týráním, zneužíváním a zanedbáváním dítěte?

Myslím, že nejdůležitější je prevence v problematice syndromu CAN ve všech fázích. Primární, sekundární i terciální. Cílem prevence primární je, aby problém vůbec nenastal, aby budoucí rodiče měli dostatek informací o výběru partnera a fungujícím vztahu jako takovém, dostatek informací o rodičovství, výchově a o prioritách ve výchově dětí. Děti, aby měly včas povědomí o tom, co je dobře a co už je za jejich osobní hranicí v chování ostatních lidí vůči jim samotným, i kdyby těmi osobami byli jejich nejbližší. V rámci sekundární a terciální prevence syndromu CAN je dle mého velmi významné mít povědomí o rizikových situacích, o rizikových rodičích a dětech. A tam být podporou, a pokud problém nastane, řešit ho včas. Například k rizikovým dětem, které bývají často obětmi syndromu CAN patří hendikepované děti. Proto je důležité, aby i tyto děti měly přístup k různým formám pomoci i s ohledem na jejich hendikep. Existují k tomuto účelu například internetové nonstop chaty i linky důvěry. Důležitým faktorem je vždy rychlá a vhodná krizová intervence a rychlé řešení především s ohledem na dítě a daný konkrétní problém, včetně rychlého zmírnění důsledku traumatu.

Co je syndrom CAN, jak se projevuje a diagnostikuje?

Zkratka znamená v překladu: Child Abuse and Neglect - syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte. Obecně lze tento pojem vyjádřit jako projev úmyslného chování rodičů či jiných osob, které dítě psychicky, emocionálně či tělesně poškozuje. Nejsmutnější na tom je, že to jsou většinou ti nejbližší dítěte, ti, kteří by měli naopak představovat pro dítě jistotu a bezpečí.

Rozlišujeme druhy syndromu CAN: tělesné a psychické týrání, zanedbávání a sexuální zneužívání, a to formou aktivní nebo pasivní. Aktivní formu u psychického týrání představují například nadávky, ponižování, strašení, stres, terorizování, šikana, izolace, agrese. Pasivní forma zanedbávání zahrnuje nedostatek podnětů, zanedbávání péče o dítě, zanedbanost duševní i citová, jehož důsledkem se může u dítěte projevit citová deprivace.

Diagnostiku syndromu CAN stanovuje multidisciplinární tým tvořený odborníky z praxe, kterými jsou například lékaři, psychologové, sociální pracovníci, pedagogové a další. Mají stanovené doporučené postupy v rámci jejich profese, které jim pomáhají při jejich práci. Všeobecně platí povinnost nahlásit podezření na syndrom CAN. Je důležité se zabývat také anonymním ohlášením.

Jak a kde se s dítětem postiženým syndromem pracuje? Je u dítěte nutná hospitalizace nebo je možné dítě ponechat v domácím prostředí (prarodiče, blízké osoby)?

Naštěstí již existují různé formy pomoci obětem syndromu CAN: krizová centra, nonstop linky důvěry, internetové poradny pro oběti syndromu CAN, profesionální pěstounská péče, kde mohou žít tyto děti ve standardní rodině pěstounů na přechodnou dobu, než se vyřeší co nejlépe problematická situace dítěte. Během této doby již může kontinuálně probíhat veškerá odborná pomoc. Cílem není rozhodně děti někde hromadně soustřeďovat. Naopak, nutností je co nejdříve jim poskytnout jistotu a zázemí rodiny fungující a souběžně odborné pomoci multidisciplinárního týmu, který zváží opatření vhodné pro dané dítě. Ať už je to léčebný postup, terapie, psychoterapie. Může to být otázka dnů, měsíců, ale i delší čas. Vždy se vychází z komplexního rozboru celého případu. Je to vždy stanoveno s ohledem na individualitu dítěte. Je rozdíl, když se jedná o zneužívané dítě v jakékoliv formě, nebo zanedbávané či týrané děti. Dle mých zkušeností s těmito dětmi, se kterými jsem pracovala já, je takový, že dítě chce především své biologické rodiče, které by mu poskytovali lásku, bezpečí a jistotu. Proto si myslím, že i multidisciplinární práce s rodinou biologickou je velice důležitá, pokud je to možné. Někdy jsou právě oni ti, kteří podobnou situaci zažívali jako malé děti a berou toto své chování jako normu a nic neobvyklého.

Může se dítě potýkat s psychickými problémy v důsledku nevhodného chování, které jsou léčeny medikací? Jaké problémy jsou u těchto dětí nejčastější?

Důsledky mohou být po takovém traumatu velmi vážné obzvláště, když se jedná o ty nejbližší, a těmi jsou rodiče. Mohou být velmi narušené vztahy s rodiči. Záleží také na druhu a formě týrání, sexuálního zneužívání či zanedbávání. Důsledkem syndromu CAN, trápení a traumatu může být sebepoškozování, deprese, pocit méněcennosti, pokusy o sebevraždu, promiskuita či naopak problém v intimních vztazích. Ale nedá se to shrnout jako pravidlo. Každý může prožívat i reagovat na tuto situaci různým způsobem. Každopádně dítě může prožít obrovské trauma, které vyžaduje dlouhodobou terapii, psychoterapii, ale i přesto nemusí být vyhráno. Pokud je od lékaře doporučena léčba medikací, je to jako u každého jiného člověka, který bere léky a může mít tato léčba i vedlejší účinky. Pokud je co nejdříve ve stabilním prostředí, kde jsou uspokojovány jeho základní potřeby včetně podpory emocionální i odborné, může to dle mého velmi dobře zvládnout.

Jak se tyto děti učí, posléze znovu integrují do společnosti?

Myslím, že lepší než pojem integrace, jsou pojmy jistota a důvěra k lidem či k těm nejbližším, kterou tyto děti potřebují opět nalézt. A v další řadě zpracovat to, co zažili, aby to pro ně představovalo co nejmenší následky. K tomu ovšem potřebují výše zmiňovanou podporu.

Děti odebrané z rodin jsou zpravidla umístěny do dětských domovů, je možné dítě po čase adoptovat či svěřit do pěstounské péče? Jaká jsou rizika?

Tak to bylo kdysi. Děti byly umístěny v dětských domovech a během té doby se řešila jejich situace s rodinou, sociálními pracovníky, soudem a jinými odborníky. Nyní je situace jiná. Hlavním cílem je pomoci co nejdříve dítěti v rámci tzv. krizové intervence a co nejdříve mu zajistit pečující a stabilní rodinu. Děti se mohou dočasně umístit k profesionálním pěstounům na přechodnou dobu. Mohou se vrátit do biologické rodiny nebo je tato situace řešená pěstounskou péčí či adopcí. Každé řešení má své klady i rizika. U biologické rodiny je riziko, že se situace bude opakovat. U pěstounské péče je riziko to, že biologickému rodiči musí ze zákona být umožněn kontakt s dítětem. Toto může změnit jen soudní nařízení. U adopce se stávají adoptivní rodiče zákonnými zástupci se všemi povinnostmi i právy. Jsou zapsáni i v rodném listě dítěte. Děti si ale mohou nést následky svých traumat do dalších let. Rodiče biologičtí i náhradní mohou dlouhodobě spolupracovat s odborníky.

Jak se syndrom CAN odráží na dospělém jedinci?

Je to opět velmi individuální. A záleží také na tom, zda se jednalo původně o děti týrané, sexuálně zneužívané či zanedbávané. I přes veškerou multioborovou odbornou pomoc záleží, jak tento traumatizující zážitek zpracoval člověk sám v sobě a co si z něj vnitřně přináší do dospělosti. Ale i jako dospělý jedinec může opět vyhledat a spolupracovat s odborníky, kteří mu jistě pomohou.